Ať tak či onak, výsledek byl pokaždé stejný. Z původních filmů, které byly takové, jaké byly, vznikly parodie. Tedy něco, co si zdánlivě na originál hraje, ale ve skutečnosti je spíše jeho pravým opakem.

Jsou filmové parodie, které zapadly již krátce poté, co se objevily na scéně, existují ale i kusy, jež nesou právem označení „světové“.

Světové filmové parodie se strefovaly, strefují a určitě i budou strefovat do leckterého díla, známého z pláten kin či televizních obrazovek, utvářely si ho, utvářejí a budou utvářet k obrazu svému. Protože kdyby takovými nebyly, nebyly by parodiemi.

Takové parodie si vesměs neberou příliš servítky. Chytí se tématu a už to jede. Někdy tak vznikne dílo, nad nímž se doslova řehtají celé generace diváků, jindy to může být i počin vysloveně trapný, při němž člověk neví, má-li se smát nebo spíše plakat. A někdy je to něco mezi, kdy si jeden člověk chválí, zatímco druhý upřímně zatracuje.

Vezměte si třeba Bláznivou střelu nebo Žhavé výstřely. Někdo si u nich skvěle odpočine a dobře se pobaví, někdo už v prvních momentech odvrací svůj zrak, jak mu to připadá stupidní.

Nebo co u nás třeba takové Čtyři vraždy stačí, drahoušku? Někdo se u toho baví, zatímco jiný by nejraději rovnou prohlásil, že čtyři vraždy nestačí, a šel pobíjet tvůrce tohoto díla.

Je to prosté. Parodie si zkrátka dělají legraci z toho, co imitují. A často „přestřelí“. Takže se pak zákonitě nelíbí těm, kdo nedají na imitované dílo dopustit, stejně jako těm, kdo mají rádi humor tak jaksi laskavější, inteligentnější, který se nestaví za každou cenu okázale na odiv.

Každému se líbí něco jiného. A tak to také musí být, protože žádní dva lidé na světě nejsou tak docela stejní. Ani co se smýšlení a životních zkušeností týká. A proto jsou parodie tím, čím jsou. Pro někoho dobrou zábavou, pro někoho něčím nelíbivým a pro někoho klidně i učiněným strašákem.

Protože tím vším mohou parodie být. A nejen ty filmové, ale i ty z reálného života. Jež se nejednou ujmou mezi lidem.

Když si vzpomenu třeba na jistou ovci pasoucí se za hřbitovní zdí mého rodného městečka… Víte, jak dlouho museli mít soudruzi noční můry z parodie na jejich projev před památníkem neznámého vojína, zdomácnělé mezi místními? Kdy před širokým publikem zaznělo: „Soudružky a soudruzi, BÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“