V naší republice panuje cosi jako posedlost vzděláním. Již dlouho je u nás zažitá představa, že čím vyšší stupeň máme, tím budeme mít lepší práci a lepší postavení, a především také více peněz. I to je důvod, proč se velká část mladých lidí po dokončení střední školy hlásí na tu vysokou.

Pravdou však je, že to ani zdaleka tak nefunguje. Podobně jako cokoliv jiného, i nabídky práce se řídí požadavky trhu. A ty jsou nezávislé na dosaženém vzdělání uchazeče. Například není tajemstvím, že šikovný zedník či truhlář si často vydělá více než vysokoškolák, který svůj obor s bídou vystudoval.

Na druhou stranu je pravda, že tomuto bludu podléhají i zaměstnavatelé. Ti proto často v inzerátech požadují vyšší vzdělání, než by bylo nezbytně nutné. Tím pak nutí mladé lidi, aby se snažili toho nejvyššího stupně skutečně dosáhnout.

A jelikož se zákony trhu řídí i školy, a to včetně těch vysokých, nelze se divit, že se nároky značně snížily. Díky tomu onu školu vyjde mnohem více lidí. A vzhledem k tomu, že za každého z nich dostane škola peníze, není divu, že se snaží, aby měli co nejvyšší úspěšnost.

Tím se však zároveň snížila také prestiž, kterou sebou vyšší vzdělání přináší. Zatímco dříve byl člověk s titulem inženýra či magistra „někdo“, dnes je jím prakticky každý druhý. Většinou však v oborech, které nejsou příliš náročné.

Naštěstí ty důležité jako medicína či elektrotechnika si svou náročnost stále z velké části zachovávají. A to je dobře, neboť jejich absolventi často rozhodují bez nadsázky o životě. A to je skutečně velká zodpovědnost.

Nabízí se však otázka, zda je tento vývoj tím, co chceme. Zda by nebylo lepší vrátit především vysokým, ale i středním školám exkluzivitu, kterou se dříve pyšnily. Jistě, snížilo by to počet uchazečů i absolventů, avšak zvýšilo by to zájem o učební obory, a navíc by zlepšilo kvalitu výuky. A za to by již rozhodně stálo za to bojovat.